Tunisko - výlet na Saharu

Ráno vstáváme brzy, jdeme vzbudit i děti, abychom v šest již byli na snídani. Oficiálně jsou snídaně až od půl sedmé, ale kvůli výletům je jídelna otevřena dříve. Ještě se vracíme na pokoj pro tašku a kameru, ale hned zase sjíždíme dolů, kde nás už shání průvodkyně z čekajícího autobusu, přestože máme 5 minut předstih.

Průvodkyně je Tunisanka, má ale českou maminku a mluví relativně dobře česky (jen ty známé přízvuky, jako u egyptských průvodců). Je energická, veselá a ve 40 letech stále svobodná. Brzy poznáme proč: je na muslimské poměry velmi emancipovaná a bohužel i náladová, musí být po jejím, jinak je zle. Ale my jsme s ní celou dobu výletu žádný konflikt neměli, spíše jsme to vypozorovali z jejího jednání po telefonu a podobně.

Po cestě jsme sesbírali další české a slovenské turisty z jiných hotelů, kromě pětisedadla vzadu byla všechna místa obsazena. Odložili jsme tašku s obalem na kameru na zadní sedačku, místa jsme měli docela dobrá, za sebou, v levé zadní části.

Asi 100 minut do města El Djem se jede po kvalitní asfaltce naprosto neměnnou krajinou. Kdyby člověk na hodinu usnul, po probuzení by viděl pořád stejný obraz: olivy, olivy a olivy v pravidelné čtvercové síti rostou z vyprahlé suché země, vpředu, vzadu, vlevo i vpravo do nedohledna. V Tunisku (10 milionů obyvatel) je 70 milionů olivovníků, mám dojem, že jsme je všechny viděli. Koloseum v El Djemu zdálky vyčnívá nad okolní zástavbu, mohli jsme sledovat, jak se přibližujeme.

V Tunisku najdeme doslova na každém kroku pozůstatky někdejších římských památek, ovce se zde často pasou mezi fragmenty starověkých sloupů, na jejichž odhalení chybějí peníze. Koloseum v El Djemu nemusel ovšem nikdo pracně okrývat ze země, protož přestálo téměř 2000 let v celé své monumentální velikosti. Stavbou tohoto druhého největšího kolosea Římské říše ve 2. století po Kristu se pyšní vládci města Thysdrus, dnešního El Djemu, chtěli pochlubit, jakého bohatství celá tato oblast dosáhla z obchodu s olivovým olejem. Amfiteátr mohl nabídnout místo 30.000 diváků, ale protože se ukázalo, že ani to ještě nestačí, byla nedaleko odtud zahájena stavba druhého, jen o málo menšího divadla.

Ani jeden z velkorysých projektů však nebyl dokončen, protože v roce 238 vypuklo v Thysdru povstání, vyvolané zdejšími latifundisty jako obrana proti novým vysokým daním, které jim Řím předepsal. Státní moc proti povstalcům tvrdě zasáhla a město bylo do značné míry zpustošeno. Naproti tomu zcela neporušený amfiteátr sloužil jako útočiště i různým dalším vzbouřencům v pozdějších dobách a byl poškozen teprve v 17. století, kdy sultán Mauhammad Bej nechal vybourat do zdi průlom, aby se dostal k rebelům, kteří se ve starověkém divadle opevnili.

Přestože aréna amfiteátru leží dnes několik metrů pod úrovní silnice, dochované části obvodových zdí vyčnívají nad všemi ostatními domy ve městě a jsou v rovinaté krajině porostlé olivovníky vidět jasně už z velké dálky. Uvnitř divadla se můžeme při prohlídce projít podzemními klenutými sklepeními, kde otroci a gladiátoři čekali na svůj „výstup“, nebo se vyšplhat na stupně se sedadly a představovat si, jak lidé a divoká zvířata musela bojovat o holý život. Při těchto „hrách“ bylo zde také usmrceno mnoho pronásledovaných křesťanů.

Průvodkyně nás přivedla ke vstupní bráně, koupila hromadný lístek (v ceně výletu), my jsme jen za dinár koupili povolení fotit a točit. Dostali jsme 3 hodiny rozchod, což by bylo tak akorát, nebýt závěrečné fronty před toaletami.

Nejdříve jsme prošli temné chodby pod arénou, na druhé straně oválu jsme vyšli na úroveň arény a pokračovali hned výše a výše, až do patra nejvyššího. Samozřejmě za neustálého focení. Prakticky z každého místa jsou pěkné výhledy na arénu, moderní podium na koncerty je tak nenápadné, že nabýt upozornění průvodkyně, ani bychom si jej nevšimli. Zadní strana amfiteátru je rekonstruovaná jako hlediště, z ní jsou pak nejhezčí pohledy na zachovalou nejvyšší část původního hlediště s centrální císařskou tribunou.

Po prohlídce jsme rychle chtěli využít toalety, ale před dámami byla řada ještě větší než obvykle. Už to vypadalo, že se nestihneme vrátit k autobusu v určený čas, když se uvolnili pánové a místní ředitel toalet pustil ženy do pánských kabinek. Rychle jsme koupili vodu a pohledy (1 dinár) a v autobusu jsme byli na vteřinu přesně.

Stále stejnou krajinou plnou olivovníků jsme pokračovali další hodinu a půl, projeli jsme kolem druhého největšího tuniského města SFAX a za městem Mahrés zastavil řidič u moderní, ale nepříliš nápadná benzínky na dvacetiminutovou technickou pauzu. Prošli jsme do marketu na toalety a na zbytek času jsme prošli marketem na opačnou stranu do otevřeného dvora a nestačili jsme se divit.

Velké prostranství plné modrobílých laviček a stolů obložených obkladačkami, ploty obrostlé různobarevnými bugenvíliemi, všechny stavby v arabském slohu v modrobílé tuniské kombinaci. Uprostřed dvora poměrně velký modrý bazén. Všude čisto a pořádek. Našli jsme si trochu stínu a kochali se až do odjezdu.

Od Hammametského zálivu jsme se teď dostali k zálivu Gabéskému. Krajina se konečně začala trochu měnit, přibylo vegetace a najednou jsme projížděli palmovou oázou.

V Tunisku jsou tři typy oáz: pouštní (například Douz, kde budeme dnes spát), horské (zítra uvidíme Chebiku a Tamarzu) a konečně rarita – oáza přímořská zde kolem Gabés. Škoda, že ještě není datlová sezona a čerstvé datle ještě neochutnáme. Oázy už bohužel nejsou tak udržované, jako byly dříve. Ani známé trojpatrové hospodářství už není patrné – v přízemním patře se dříve pěstovalo obilí a zelenina, v prostředním ovoce a horní patro reprezentují datlové palmy. Mezi palmami teď ale roste povětšinou jen tráva, plná odpadků. Přesto to je po hodinách oliv příjemná změna pro oči.

Odbočujeme z pobřeží do vnitrozemí a brzy se ocitáme v naprosto vyprahlé krajině, zdánlivě téměř bez života. Město Matmata se objeví nečekaně, ale samotná současná Matmata ničím neupoutá. Zato její okolí je výjimečně neobvyklé. Vyprahlé kopce bez vegetace se najednou zvedají z roviny do Matmatské vrchoviny, která vypadá jako povrch jiné planety. Do nedohledna jen nízké holé kopce, naprosto bezútěšný pohled. Také proto zde George Lucas při natáčení svých Hvězdných válek, prvního dílu (nyní Epizoda IV.), umístil děj odehrávající se na nejzaostalejší planetě galaxie, planetě Tatouin (i jméno planety je podle správního střediska provincie Tatouinu).

A i v této pustině žijí lidé. Berberské kmeny zde žijí po způsobu lidí doby kamenné v uměle vytesaných jeskyních, říká se jim proto troglodyti. Mezi kopci lze zahlédnout nenápadné hromady zeminy, při pohledu zblízka zjistíme, že obklopují otvory v zemi připomínající malý kráter. Vyhloubily je lidské ruce a vedou do svérázných podzemních obydlí. Ze dna kráteru, což je vlastně dvůr, se na všechny strany otvírá přístup do obydlených místností, které jsou také vyhloubeny pod zemí.

V Hvězdných válkách je to dobře vidět. A v jednom takovém obydlí jsme dnes obědvali typické berberské jídlo. Z kulatého dvora uprostřed „kráteru“ vedly vchody do očíslovaných místností. Dostali jsme přidělenu devítku, pohodlně se tu vešlo celé osazenstvo našeho autobusu. Prý se v podzemních místnostech udržuje stálá teplota kolem 20o v zimě i v létě – tak to tedy není pravda, v době našeho oběda, v srpnu, byla restaurace rozžhavena nejméně na třicítku, navíc v místnosti jen s dírou místo dveří, ale bez oken, neproudí vzduch, takže je zde vysoká vlhkost. Za chvíli jsme byli propoceni na kůži, a to jsme ještě nezačali jíst. Pití se kupovalo v baru u vchodu, vše ostatní bylo v ceně. Předkrm tvořili tzv. Briq, fritované taštičky plněné vaječnou míchaninou s něčím (kousky pečiva?), vynikající. Hlavní jídlo kuskus s kuřecími stehny (těch by mohlo být i více – vždy na každý stůl přišla jedna mísa a z ní se nabíralo, kuskusu bylo dost, masa ne). A zákusek meloun. Kdo má rád kuskus, ten si pochutnal. My jsme byli spokojeni. Až na to horko.

Po jídle jsem rychle vyběhl na kopec nad dvorem a pořídil v rychlosti pár záběrů svrchu, ale nebylo moc času, nabídku na vyfocení úplně bílého chameleona jsem musel odmítnout. Popojeli jsme dále a z nejvyššího bodu cesty jsme mohli pořídit pár fotek neuvěřitelného panoramatu Matmatské vrchoviny.

A ještě o pár minut později zastavujeme u nenápadné zídky mezi dvěma kopečky, po levé straně cesty stojí oslík a leží mladý bílý velbloud – podle průvodkyně jsou bílí velbloudi závodní, ale nepoznáme, zda to myslí vážně nebo je to jen další z řady vtípků.

Vraty vcházíme na nádvoří berberské troglodytské usedlosti uzavřené dokola okolními vršky, jen kolem vchodu přírodě pomáhá zeď. Z přírodního nádvoří dopracovaného lidskýma rukama vedou do všech stran otvory do skály, nad většinou z nich jsou symboly pro štěstí, nejčastěji ryba a ruka Fátimy (manželky proroka Mohammeda, pět prstů symbolizuje 5 pilířů islámu: víru v jednoho boha Alláha a jeho proroka Mohammeda, modlitbu, almužnu, ramadán a pouť do Mekky).

Vlevo od vstupu jsou provizorní přístřešky pro osla a velblouda, berberský chlapec je přivádí ze silnice za námi, je jediný přítomný obyvatel „domu“. Přesto je vše otevřeno, a dokonce to ani nevypadá kašírovaně, zřejmě se tu skutečně bydlí. Hlavně na zdi v ložnici fotky dětí na improvizované nástěnce, to nevypadá uměle.

Většina kolegů turistů se vrhá na prohlídku jednotlivých místností, my využíváme relativního volna kolem domácích zvířat, tedy osla, velblouda, králíků a ovcí. Zvířata jsou ochočená, klidně se nechají hladit a krmit. Ale obytné i další prostory prolézáme taky. Slibovaných 20o tu samozřejmě není, ale možná je zde malinko chladněji než v restauraci před chvílí.

Poznáváme obývák, sedačka je přizpůsobena arabským zvyklostem a je velmi nízká, sedí se de facto na zemi. V ložnici je úzké lůžko, v kuchyni nevidíme vodu, ale je tu nějaký dvojplotýnkový vařič, princip nezkoumáme, ale elektřina zde není, takže asi nějaký petrolej. Do kuchyně se jde z odděleného minidvora, další místnost tu slouží jako sklad a spíž, před vchodem se mele obilí na kuskus. Janička zkouší točit horním kamenem, ale jde to hodně ztuha, takže zůstává u (nepovedeného) pokusu.

Rychle vybíháme strmým chodníčkem na nejmenší z okolních vyvýšenin, vypadá to, že tady, na kopci, je nějaká studna. Nemáme čas to testovat, rychle nafotíme přehledové snímky a už se musíme vrátit do autobusu, přijíždí další výprava, asi Japonci – byli jsme tu správně (to jsme se naučili na předchozích cestách: kde jsou Japonci, tam to stojí za vidění).

Před odchodem házíme drobné do připravené misky, domácí jsou sice asi nějak motivováni turistickou kanceláří, ale i tak to je pro ně důležitý zdroj příjmů. Průvodkyně nás na to upozornila, přesto zdrcující většina odchází bez zaplacení tohoto „vstupného“. Vůbec v Tunisku není zvykem vyžadovat za každou blbost bakšiš, jako třeba v Egyptě, spíše se předpokládá určitá dobrovolnost, která se ale místním nevyplácí. Přestože obvyklá výše je jen 1 dinár, tedy 18 korun, o což by český turista nezchudnul.

Pokračujeme serpentinami přes Matmatskou vrchovinu, cestu vybudovala v místních extrémních podmínkách před pár lety armáda. Jedeme asi hodinu, průvodkyně vypráví o svatých mužích (sidí) a jejich hrobkách, kam se k nim chodí zejména ženy modlit a prosit o splnění přání. Je to sice proti koránu, který zakazuje modlení ke komukoliv jinému než k Alláhovi, ale asi když Alláh neodpovídá, i menší svatý je dobrý… Průvodkyně takhle taky prosila o manžela, ale nestalo se nic.

Matmatská vrchovina postupně přešla v kamenitou vyprahlou poušť, byli jsme na Sahaře. A najednou se objevily palmy – pouštní oáza Douz. Celé trsy nezralých datlí zde balí do žlutých igelitek, aby dozrály rychleji a lépe. Ale i zde jsou po zemi odpadky a neudržovaná tráva, trojpatrové hospodářství je dávno zapomenuto.

Douz je typické arabské pouštní město, samotné moc krásy nepobralo, vypadá zanedbaně a ošuntěle. Ale kousek za ním uprostřed palmového háje jsou turistické hotely, a ty vypadají opravdu dobře. My jsme spali v Paradise, tedy v ráji. Protože jsme měli voucher (stvrzenku) vypsanou na 4 osoby, dostali jsme automaticky čtyřlůžák, ale protestovali jsme více méně jen formálně, stejně by nám to nepomohlo. Když jsme se pak dověděli, v kolik ráno budeme vstávat, byli jsme i rádi, že budeme ušetřeni pobíhání mezi pokoji při balení.

Hotel má recepci s restaurací, pokoje jsou v samostatných přízemních pavilonech. Těch je tu tolik, že nám chvíli trvalo, než jsme se naučili cestu. Zahrada mezi řadovkami je osázena samozřejmě datlovými palmami, ale rostou zde i jiné exotické rostliny, oleandry, ibišky nebo třeba granátová jablka.

V areálu jsou tři bazény. Jeden hned za recepcí, s pěkně udržovaným okolím, mezi palmami, s možností plavání. Druhý mezi pavilony, hodně dlouhý, klikatý jako had, ale s konstantní šířkou kolem 1,8 metru. Byl by dobrý na plavání tam a zpět, ale kdyby v něm byl člověk sám. Takto stačí, aby se někdo postavil, a už se kolem něj neproplave. Třetí bazén je jakoby nad zemí, musí se vystoupat tři stupně a pak do něj sejít nebo skočit. Ale na plavání je také malý. Čtvrtý bazén je vnitřní, kousek od recepce. Ten by byl teď ke koupání dobrý, kdyby tu ovšem nebylo takové teplo a vlhko.

Takže jsme ani moc nerozklízeli a po vyhodnocení bazénů jsme skočili do prvního z nich, hned za recepcí. Po celodenním úmorném saharském vedru to bylo velice příjemné osvěžení.

Ale ještě to nebyl konec dnešního programu. Ještě jednou jsme nasedli do autobusu a ten nás zavezl pár kilometrů od hotelu na okraj písečného ergu – výběžku pouště s dunami. Sice nízkými a ne moc rozlehlými, ale duny to byly a vypadaly tak, jak si člověk obvykle představuje poušť.

Po 1 dináru jsme si pronajali každý svou černobíle pruhovanou dželábu (berberskou dlouhou košili) a červený šátek kolem hlavy. Do dželáby bychom se asi nějak dostali, ale šátek nám museli uvázat berbeři. Přestože byl večer, pořád bylo nepříjemně horko, obávali jsme se, že se v dlouhých košilích na oblečení a v těsných šátcích kolem hlavy uvaříme. Ale byli jsme příjemně překvapeni. Zatímco po vystoupení z autobusu nás drobný písek hnaný silným větrem prudce bodal do odhalených nohou, rukou a hlavy, teď jsme byli této nepříjemnosti ušetřeni a volná košile rozhodně nezvyšovala teplotu našich těl. Staletími prověřený úbor se prostě osvědčuje. Navíc jsme mohli pod oděvem alespoň trochu chránit kameru a foťák, které zde silně trpí.

Dobře jsme udělali, že jsme do těchto skutečně extrémních podmínek vzali jen vodo- a prachuodolný (tedy i pískuodolný) Olympus µ700, větší Konicu/Minoltu Z3 jsme nechali na hotelu. Kameru jsme riskli také s sebou, protože na podzim budeme asi kupovat novou. Sice to přežila, ale večer jsem ji musel hodně důkladně pročistit (v rámci omezených možností hotelového pokoje uprostřed pouště).

Velbloudi mají své majitele, někdo má jednoho, jiný třeba i čtyři kusy, navázané za sebou do karavany. Chvíli trvalo rozřazování rodin podle počtu členů na velbloudy jednoho majitele, ale velbloudáři za vydatného přispění naší průvodkyně to arabsky nezvládli. Kdyby nás chtěli roztrhat úmyslně, nepovedlo by se jim to lépe.

Každý v jiné skupině jsme tedy nasedli na svá zvířata, Janičce nedočkavý velbloud začal vstávat ještě před dosednutím, takže jsme se pobavili cirkusovou akrobacií na téma sedání si na zvedajícího se velblouda.

Vstávání a lehání velblouda je nejkritičtější okamžik cesty. Velbloud totiž při vstávání leží na zemi, pak se zvedne na přední kolena (prudké trhnutí dozadu). Ještě než si jezdec obnoví stabilitu, narovná si celé zadní nohy (prudké trhnutí dopředu), aby hned pokračoval i z předních kolen do stoje, tedy dokončení kmitu zpět dozadu. Nezkušený člověk má pocity tenisového míčku létajícího přes hřiště sem a zase tam.

Velbloudi mají před sedlem malou dřevěnou hrazdičku na držení, mezi jejími konci je otvor právě tak na půllitrovku vody, které všude kolem prodávají po půldináru. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že je třeba láhev do hrazdičky položit dnem vzhůru, několikrát nám ji museli naši velbloudáři sbírat za země a podávat zpět nahoru.

Náhodným způsobem se nám povedlo držet se pohromadě aspoň ve třech, Jirka zůstal v jiné skupině. Soustředěni na jízdu jsme jen koutkem oka zaregistrovali fotografa, který nás po jednom vyfotil a běžel rychle vyvolat snímky. Blížili jsme se ke skupince palem, tam naši průvodci na chvíli zastavili, abychom se nějak zformovali a nabídli nám vyfocení na naše aparáty. Povedlo se nám dokonce dostat k sobě i Jirku, takže máme i společnou fotku, sice ještě s dalšími lidmi, ale nevadí. Teď už věděli, jak patříme k sobě a snažili se nám vyjít vstříc, přesto se nám nepovedlo Jirku udržet, za chvíli nám zmizel vpředu. Ale nás ostatní převázali dohromady, když provazy nedržely, dali nám je do ruky, ať si své velbloudy vedeme sami. Velbloudi mají stejně cestu naučenou a jdou si, jak chtějí. Hančin byl asi závodní, pořád se dral dopředu, přímo strkal velbloudům před sebou hlavu do zadku. Můj byl už zase po dlouhém horkém dni poněkud znaven, takže jsem zůstával spíše pozadu.

Po asi půl hodině jsme dojeli na konec „treku“, ten označoval berber stojící ne vršku hrbu svého velblouda. Chvíli jsme mysleli, že je to socha Vinetoua pozorujícího Komanče, ale pak velbloud pohnul hlavou a Vinetou si zastínil oči rukou při tklivém pohledu do dáli, takže byli oba živí.

Náš velbloudář už se taky nechtěl honit, dal nám tedy do rukou otěže našich velbloudů a pustil se do konverzace. Brzy jsme zůstali jako úplně poslední. Na poušť se začal snášet večer, na foťáku jsme mohli přepnout režim „palmy na pláži“ do režimu „zapadající slunce“. Při dlouhém panoramatickém pohledu dostala krajina magickou atmosféru. Při krátkém detailním pohledu se kolem nás válely rezaté plechovky, cáry papíru a další odpadky. Přesto jsme do velbloudího kempu dojeli nadšeni krásným výletem. Sympatickému velbloudářovi, který nás kromě Jirky spojil dohromady, fotil nás, snažil se nás celou dobu bavit a dopřát nám pocity, že sami „řídíme“ své velbloudy, jsme dali nějaký bakšiš, vrátili jsme pronajaté oblečení, rychle jsme prolétli suvenýry (dvě saharské růže za jeden dinár – pěkná cena), na stojanech se mezitím objevili naše fotky. Samozřejmě hrozně předražené, jako vždy, samozřejmě jsme je všechny čtyři i po těch 3 dinárech koupili, jako vždy.

Pořád bylo hrozné teplo, i po návratu do hotelu. Večeři jsme v plné restauraci nějak vydrželi, jídlo bylo tradičně dobré, dokonce byl zase briq, jako u berberů v poledne (taštičky s náplní). Drobný písek, spíše písečný prach, jsme ale měli naprosto všude, v oblečení, v očích, v uších, v nosech, v ústech. Sprcha by asi pomohla jen částečně, tělo spíše volalo po bazénu. Většina hotelových hostů byla ráda, že jsou v klimatizovaných pokojích, takže bazény byly prázdné.

Sice nás to lákalo, ale byla již pokročilá doba a asi bychom rušili, protože bazény jsou přímo mezi pavilony s pokoji. Takže zbýval bazén vnitřní. Ten byl také prázdný a nikoho jsme nerušili. Bazén je ve tvaru kříže, zvláštní atmosféru mu dodává klenutá střecha z barevných skleněných tabulí a „antické“ sloupy podepírající strop.

Po koupeli už je docela pozdě, vracíme se na pokoj a už u dveří před námi bleskově mizí nějaká ještěrka. A na stropě pokoje už ji vidíme úplně jasně – malý gekon, podobný těm známějším asijským. Pomocí přísavek na prstech se pohybuje po stropě stejně jistě jako po zemi. Nemáme vůči těmto tvorečkům předsudky a trocha přírody na pokoji nás spíše potěší.

Teprve cestou z velbloudího výletu se nám průvodkyně odvážila říci tu jobovku: aby se stihl zítřejší program, vyrážíme ráno v šest hodin, snídaně je na 530, budíček ve čtvrt. To nám nestačí, my musíme vstát v 500. Je to tedy horror, ale zvládneme to.

A tak už kolem půl sedmé stojíme na hrázi největšího tuniského solného jezera Chott El-Djerid. Ještě není pořádně vidět, digitálky automaticky aktivují blesky (fotky pak vypadají jako v noci – ozářené popředí, vzadu hluboká tma), lepší je blesk vypnout, spolehnout se na stabilizátor a pokusit se udržet v ruce i dlouhý čas.

Chott El-Djerid je 100 km dlouhé a 90 km široké jezero, naprostou většinu času vyschlé, pokryté solnou krustou různé hloubky. Objet jej je problém, proto se vždy jezdilo přes něj, i za cenu rizika uváznutí. Až Němci (Rommelova armáda) za války vyznačili a zpevnili pruh země vhodný k jízdě i těžších vozidel, souběžně nyní vede jakási hráz, po níž je vedena silnice, kterou jedeme nyní i my.

U silnice stojí vyhlídkový kopeček s vlajkou, pořád obsazený turisty, kteří nefotí solné jezero kolem, ale sebe na kopečku (jak poznají, že to bylo focené v exotické Africe, když stejný snímek by se pořídil i v Dlouhé Lhotě, to neřeší

My prohlížíme krustu, kousek soli vyrýpáváme na památku. Krusta je místy šedobílá, jinde narůžovělá až skoro červená.

Po celém Tunisku se (levně) prodávají Saharské růže, vykrystalizované útvary připomínající vzdáleně květy. Ty vytváří příroda někde zde, na solných jezerech. My je sice nevidíme, ale na stánku jich mají plno. Za zdaleka nejvyšší ceny v celé zemi, ochota ke smlouvání nulová. Naštěstí už dvě máme z velbloudího kempu, další koupíme v Sousse.

Projíždíme známým pouštním městem Tozeur, domy jsou zde často z neomítnutých cihel vyskládaných do barevných nebo plastických geometrických vzorů (vzpomínáme na mexickou Mitlu). Jinak město na první pohled nic moc. Asi by to chtělo strávit zde delší dobu, bedekry jej chválí.

My ale za městem přestupujeme do moderních a klimatizovaných džípů 4x4, Landcruisery od Toyoty. Po zmatcích s velbloudy už má průvodkyně připravený seznam, my jdeme do auta označeného jako vůz číslo 5. Další cestu by totiž autobus nezvládl. Po cestě potkáváme další desítky a desítky těchto bílých teréňáků, na jednu stranu to musel být pro Toyotu ohromný džob, na druhou to je i výborná reklama, protože to, co tady tato auta dvakrát denně absolvují, to je na smeknutí. To už musí být skutečný off-road.

Na mne vychází místo vedle řidiče, automaticky se poutám, průvodkyně nám to stejně ještě jednou připomíná. Vyrážíme přes další solné jezero Chott El-Gharsa, kdybychom to nevěděli, tak to ani nepoznáme, kolem nás je zdánlivě obyčejná písečná planina. Asi 120km/h uháníme po ještě dobré silnici, jen u častých kontrolních bodů policie řidiči zpomalují. Před námi se zvedá nějaké vyprahlé pohoří, po chvíli na jeho úpatí spatříme zelenou skvrnu. Rychle se blížíme k horské oáze Chebika. Poslední úsek cesty již stoupáme do kopců prudkými serpentinami. Zastavujeme u hliněné osady na úpatí kopců roztržených na dvě části trhlinou, do které se dobývá cíp palmového háje.

Je to tady nějaké povědomé – scenérie utkvěla v paměti z oskarového Anglického pacienta, ten se tady totiž natáčel. Vystupujeme, ujímá se nás místní průvodce, bude mluvit jen anglicky, ale naší průvodkyni se do kopce nechce. Zpevněným svahem se dostáváme na vrcholek nad osadou, panorama je úžasné, ruiny domečků před palmovým pozadím vypadají velmi romanticky.

Malí kluci nám začínají nabízet zkameněliny mušlí a minerály, buď čiré krystaly (křišťál) nebo fialové, o kterých tvrdí, že je to ametyst, ale fialové ruce je prozradí, že falšují křišťál inkoustem.

Stoupáme do kopce, objevuje se socha nějaké horské kozy. Zástup se zastavuje, úzkým místem je trhlina ve skále, kterou se musíme protáhnout. Zastávku využíváme k dalšímu naplnění karty v digitálu. A za trhlinou se otevírá výjev jak z fata morgány v Limonádovém Joeovi. Cesta klesá k tyrkysovému jezírku mezi palmami.

Nenecháme se zdržovat prodejci minerálů a jdeme si prohlédnout ten zázrak. Přímo ze skály tu prýští potok, prý zázračný pramen. Pro tuto oázu jistě. Prý je voda i pitná, Ale jen pro domorodce. Rádi věříme. Kocháme se barvami a pak se pouštíme po toku potůčky kaňonem, který si za tisíciletí prorazil skalami. Místy se jde po kamenech, ale nic náročného. Jen se člověk nesmí nechat unést tou krásou kolem a musí občas hledět pod nohy. Kaňon je celkem úzký, jinde se zase rozšiřuje a umožňuje tak přežívat palmám, které tu v pustých kopcích vypadají skoro nepatřičně.

Nakonec neodoláme a koupíme po dináru jednu zkamenělinu a několik krystalů zarostlých do kamene (kámen je rozštípnutý, krystaly jsou uvnitř a jsou vidět po odklopení kamenného vrchlíku). Vracíme se k autům a u parkoviště si sami najdeme několik krystalů křišťálu, hezčích než jsme koupili.

Před nasednutím do auta jsme koupili vodu z lednice, užíváme si teď klimatizace a ledového pití.

Vracíme se na hlavní a pokračujeme dále podél hor až k druhé známé horské oáza – Tamerza. Ale přímo tuto oáza nenavštívíme, auta uhnula z cesty na kamennou cestu k Velkému vodopádu. On tedy až tak velký zase není, ale my jsme v poušti a tady platí jiná měřítka.

Pohled svrchu vypadá zajímavě, ale chceme vodopád vidět i opačně, pouštíme se proto krátkou stezkou dolů na dno údolí pod vodopádem. První, co nás upoutá, jsou dvě agamy, jedna leží na zádech, druhá na ní a obě se objímají tlapkama. Sugestivní obrázek.

Jejich majitel je potěšen našim zájmem a hned nám je strká do rukou. Chvíli se tedy pohrajeme, dáváme dobrovolný bakšiš a pokračujeme.

Míjíme dalšího domorodce, ten prodává plody opuncie. Nikdo nemá zájem, tak jeden plod loupá a nabízí k ochutnání. Plody jsou posety ostrými drobnými ostny, musí se sbírat v rukavicích a ostny pak vytrhat pinzetou. Teprve pak se slupka okrájí nožem a výborný plod s výraznou ovocnou chutí se jí. Nejsme si jisti jeho účinky na organismus, proto sníme jen jeden plod a nekoupíme nic, přestože pět plodů za jeden dinár zní slušně. Až v autobuse nám průvodkyně řekne, že opuncie se zde používá proti průjmu, takže naše obavy byly zbytečné.

V tůni pod vodopádem nacházíme přerostlé pulce, možná to jsou už žáby, jinak je ale Chebika hezčí. Spěcháme proto zpět nahoru ke stánkům, kupujeme škorpióny zalité v lihu v malých lahvičkách, líbí se nám více než ti sušení zarámovaní pod sklem (což vypadá trochu kýčovitě). Z osmi dinárů za jednoho se velice rychle dostáváme ke třem za dva, takže asi jsme přeplatili, jinak by to trvalo déle.

Teď jedeme kousek delší úsek. Vracíme se známou cestou přes menší ze solných jezer a pokračujeme pouští, ale po asfaltové cestě. Míjíme občas bezprizorní stáda velbloudů, upozorňují na ně i značky podél cesty. Z rádia se linou arabské melodie, ale občas se mezi nimi objeví Life is life, případně Tragedy od Bee Gees, to bychom nečekali.

Na poušti vane prudký vítr, místy jako bychom jeli do písečné bouře, písek se valí přes cestu a my nevidíme auto před námi. Najednou auta odbočila z asfaltky přímo do pouště.

Není to neposkvrněná poušť, jsou vidět vyjeté koleje, je zřejmé, že se tudy pravidelně jezdí, ale už se tomu nedá říci ani cesta, spíše se občas vyrýsují koleje v místech, která jsou úzká a auta se musí řadit za sebe, tam, kde je více prostoru, se Toyoty rozptýlí vedle sebe.

Pořád jedeme pouze na přední náhon, ale nic jiného než off-road by tu neprojelo. Rychlost pochopitelně klesla, ale i tak jedeme skoro 60 km/h, kromě hrbů. Řidiči se předjíždí, každou chvíli je první někdo jiný, ale je to jen na oko pro turisty, žádné skutečné závody se nekonají. Občas se sice dvě auta vtlačí do kolejí vyjetých pro jedno (jako že ani jeden neuhne, nezpomalí a toho druhého nepustí), vnější kola jedou už po svahu úžlabiny a auta jsou nahnutá k sobě, ale pořád je to pod kontrolou.

I tady jsme potkali stádo velbloudů. Rovina se začíná mírně vlnit a zvedat, stále více si připadáme jako na rallye. Najednou se před námi zvedne 10–15 metrů vysoký hřeben kolmo k cestě, která tu vede najednou přímo vzhůru. Sice se skoro nechce věřit, že to lze vyjet, ale Landcruisery nemají problém. Nahoře každý zastaví, pomalu se přehoupne na druhou stranu a spustí se dolů po svahu, který nám připadá skoro svislý. Přeskočíme přes ještě jeden hrbol a řidič nám zastaví, abychom se podívali dozadu, co jsme to právě překonali za překážku a nafotili za námi jedoucí kolegy.

Teď teprve přechází poušť do písečné části. Konečně zapínáme zadní náhon, protože zadní kola občas plavou. Mám podezření, že některým smykům je trochu pomoženo, ale zážitek je to docela silný. Zpočátku nízké přesypy začínají růst na duny, ty největší mohou mít kolem 12 metrů. I ty v pohodě překonáváme osvědčeným způsobem: na plný plyn nahoru, skoro zastavit a se skoro zablokovanými koly dolů.

Míjíme povědomé místo, kde na rovině mezi dunami jak stádo velkých ovcí leží tmavě hnědé kameny. Tudy přece pochodovali roboti na planetě Tatooin v prvním dílu Hvězdných válek. A z další duny hledíme opět na Tatooin – tentokrát na městečko Mos Espa z Epizody IV., nebo že by vesmírný přístav Mos Esley z Epizod pozdějších, tedy s pořadovým číslem nižším?

Hvězdné války totiž začaly prvním dílem, ve kterém se rozvíjí děj Epizody IV., pokračují Epizody V. a VI., pak teprve byly natočeny Epizody v čase předcházející, tedy I. až III. A právě planeta Tatooin byla točena zde, přímo uprostřed pouště. Po skončení natáčení nechal režisér George Lucas stát kulisy na místě, teď je z nich prvotřídní turistická atrakce. Ve filmu je sice trikově přidáno mnohem více domů v pozadí, ale domy hercům nejbližší jsou skutečné.

Džípy zastavují u vjezdu do města před „vysílačkami“, nám se daří pořídit pár záběrů ještě liduprázdného městečka, než jej zaplní lidé deroucí se z teréňáků. Odněkud se vynoří pár berberů a nabízí na prodej korálky a přívěšky, my jsme však dostali jen 1 hodiny, nemůžeme tedy marnit čas. Tady opravdu stačí namířit aparát naslepo a mačkat spoušť, nelze nemít atraktivní záběr. I přes vzrušující prostředí nelze nevnímat jehličky písku hnaného prudkým větrem, bodající do všech obnažených částí těla, zakrytého v tomto vedru jen nejnutnějším oblečením.

Omylem bereme oba foťáky, Z3 dostává zabrat. Ale i ten vítr konec konců dotváří atmosféru místa. Prolézáme domy kolem centrálního prostranství, ale zvenku jsou fotogeničtější, vždyť to jsou kulisy. Ale nejsou to jen přední stěny, žádná Potěmkinovská vesnice, domy jsou skutečné z fortelného materiálu. Jinak by zde dlouho nevydržely. Otázka je, co by s nimi i tak udělal pořádný liják, protože to vypadá, že jsou uplácány převážně z hlíny na dřevěných konstrukcích. Jen vysílačky jsou dřevěné, občasné slepé potrubí je z hliníkového plechu.

Na poslední chvíli si vzpomeneme, že nemáme jemný saharský písek. Utíkám k nejbližší duně za městečkem a do narychlo vypité PET láhve nabírám písek tak jemný, že se chová jako voda. Pak už musíme chtě-nechtě nasednout a stejnou cestou se vracíme k autobusu.

Nepříliš zajímavým vnitrozemím se vracíme zpět směrem k Sousse daleko před námi. Na jedné ze zastávek si dáme oběd (servírovaný, ale dobrý, k pití zkoušíme tradiční tuniský mátový čaj), druhá je čistě technicko-hygienická.

Posledním bodem programu je kobercárna v posvátném městě Kairouan. Pro většinu z nás nic nového, dokonce ani strojové (čili levnější) koberce nikdo nekoupil. Ale z terasy nad dílnou je vidět Velká mešita, Sidi Okba.

Kairouan (140.000 obyvatel), první islámské sídliště na tuniské půdě, je uctíván jako čtvrté nejposvátnější muslimské město (po Mekce, Medině a Jeruzalému, průvodkyně zásadně uvádí stát Saudskou Arábii u první dvou, Izraeli se však nenápadně vyhýbá). Arabský vojevůdce Okba ibn Nafi prý roku 670 hodil svůj oštěp do vzduchu a tam, kde se zapíchl do země, položil základní kámen Velké mešity. Do roku 1057 byl Kairouan hlavním městem Tuniska. Dodnes je uctíván jako posvátné město a sedm putování do Kairoanu může chudším muslimům nahradit povinnou pouť do Mekky.

Právě v okamžiku, kdy jsme vystoupili na terasu, začal muezzin svolávat věřící k modlitbě svým „Allááááák akbar“, Alláh je velký.

Minaret je vysoký, hranatý a má tři stupně, vypadá spíše jako strážní věž. Zvenku celá mešita působí spíše svou impozantní mohutností než nějakou detailní výzdobou, zvenku jsou vidět jen strohé hradby, velká věž minaretu a dvě kopule svatyně. Větší estetiku jsme viděli v bílých náhrobcích muslimského hřbitova před mešitou.

Protože výletu se účastnili turisté z více letovisek, Tunisané nečekaně zaimprovizovali a přeložili nás ze Sousse do jiného autobusu s holandskými turisty, takže jsme nemuseli objíždět celé pobřeží a dostali jsme se na hotel v pěkném čase. Ještě jsme stihli i bazén před večeří.