Maroko - Meknés, Fés

Krajina za Rabatem postupně měnila svůj ráz, je sice stále velmi úrodná, ale v kopcích, které tvoří podhůří Malého Atlasu před Meknés, se už objevovaly i zatravněné louky pastviny. První krátkou zastávkou v královském městě Meknes byl začínající súk u jedné z bran v mohutném opevnění. Po několika minutách na focení jsme pokračovali kolem hradeb, na přilehlých travnatých plochách a jezírcích nás fascinovaly desítky a stovky čápů, kteří se tu slítají snad z celé Evropy, aby v mírnějších klimatických podmínkách přežili zimní období. V celém Maroku je čáp asi nejčastějším ptákem. Kromě úplných pouští stačilo kdykoliv pohlúdnout z okna autobusu a určitě byl nějaký čáp v dohledu. A dokonce i v nehostinných oblastech za Atlasem jsme na ně velmi často narazili, zejména kolem měst a oáz.

Meknes si za královské město vybral sultán Moulay Ismail (1672-1727) z dynastie Alavitů, krutovládce, který ale sjednotil většinu země a položil tak základ modernímu marockému státu. Byl prý mimo jiné otcem více než tisíce dětí. Byl i velkým obdivovatelem Francie a Krále slunce Ludvíka XIV., jehož Versailles chtěl napodobit svým královským palácem v Meknes. Aby utužil své dobré vztahy s Francií, stal se hlavním dodavatelem arabských plnokrevníků do stájí francouzského krále. Hlavní stádo svých koní choval zde v Meknes v obrovských stájích, které jsme si prošli, abychom uvěřili, že se zde opravdu mohlo vejít všech 12000 koní. Dnes jsou stáje v dost špatném stavu, stejně jako zbytky obrovské sýpky, kterými se do nich vstupuje. Ale procházka dlouhými řadami dochovaných oblouků byla po několika hodinách sezení v autobuse celkem příjemná.

Nedaleko od stájí leží druhá marocká mešita částečné přístupná i nemuslimům. Je součástí hrobky Moulay Ismaila a je posvátným poutním místem Maročanů. Odbyli jsme krojované prodavače vody a vstoupili jsme do komplexu hrobky zrekonstruovaného ve dvacátém století Mohammedem V. Prošli jsme několik elegantních nádvoří, až ke vchodu do mešity. Zde se musí na koberci vpřed vstupem do posvátných prostor všichni zout ze svých bot, aby mohli pokračovat do nádherně zdobených prostor mešity. Do samotné Ismailovy hrobky lze jen nahlédnout, ale i ostatní prostory připomínající paláce z pohádek Tisíce a jedné noci, stojí za prohlídku.

Starou medinou jsme prošli úzkými uličkami na náměstí Place el Hedim. Tomu dominuje na jižní straně monumentální brána do nepřístupného královského paláce, Bab Mansour, zdobená spletitými ornamenty a bohatě zbarvenými kachlemi. Zde jsme měli chvíli rozchod na oběd (tradičně nám stačil čertsvý arabský chléb, jako vždy ještě teplý, v ceně vždy mezi 1 a 2 dirhami podle velikosti).

Přestože jsme od začátku zájezdu viděli dost zajímavých a exotických míst, prozatím jsme nijak nadšeni nebyli. Ale z Meknesu jsme vyjeli na prohlídku ruin starořímského města Volubilis a od této chvíle už byl program perfektní a kdyby celý zájezd začínal na tomto místě, ochuzeni o nic mimořádného bychom se asi necítili. Až zde pro nás začalo to pravé Maroko.

Zbytky římského města Volubilis, hlavního města nejzápadnější římské provincie Mauretania Tingitana, leží asi 20 km od Meknes. Místo bylo osídleno již od paleolitu, sídlili zde Kartaginci, později Římané, Arabové a nakonec Berbeři, aby město zůstalo opuštěno po vzniku sousedního posvátného města Moulay Idriss.

Hned za vchodem do areálu, připomínajícího zachovalé antické památky řecké, italské či turecké, zaujmou perfektně zachovalé mozaiky, které neztratili nic ze své barevnosti, přestože jsou bez jakékoliv ochrany vystaveny povětrnostním podmínkám.

U lisu na olivy nás zaujalo několik hbitých ještěrek, na vyšších místech ruin mají svá hnízda zase čápi. Zachovaly se zde sloupy Kapitolu, triumfální oblouk a mnoho staveb obytných v různých stylech a vybaveních. Zejména některé peristyly jsou úchvatné i po tisíciletích. Z některých míst je výhled i do okolí, zejména na posvátné město Moulay Idriss, která je našim dalším cílem. Ze standardního vybavení antických měst zde chybí jen amfiteátr, ale profil svahu blízko hlavního vchodu vypadá nadějně, přetože se zde prozatím pasou jen osli. Na svých předchozích cestách jsme viděli mnoho antických měst, od Fórum Romanum v Římě, přes Pompeje, turecký Efes a Pergammon až po athénskou Akropoli, ale antické památky nás stejně vždy zaujmou. Prohlídka Volubils tedy překonala většinu dosavadních zážitků z cesty po Maroku.

A ještě spokojeni z prohlídky jsme poodjeli pár kilometrů k další perle – posvátnému městu Moulay Idriss. Město Moulay Idriss založil Mohammedův prapravnuk a zakladatel Maroka Moulay Idriss I. v roce 788 na prudkých úbočích kopců Khiber a Tasga. Mezi těmito dvěma vrcholky leží jeho hrob a svatyně, nejposvátnější v Maroku – sedm návštěv Moulay Idrissu dokonce muslimům může nahradit povinnou posvátnou cestu do Mekky.

Ještě před několika lety byl nemuslimům vstup zakázán pod trestem smrti, současná pravidla jsou již mírnější. Městečko je turistům přístupné alespoň v denních hodinách, přes noc zde nadále „nevěřící“ zůstat nemohou. Samotné město krásou nevyniká, ale je hojně navštěvované pro svou nádhernou polohu. I nám řidič zastavil na kopci před vjezdem do města, abychom se mohli pokochat jedinečným panoramatem.

Ve městě právě probíhala rekonstrukce nějakých sítí, takže ulice byly dost rozkopané. Individuální volno jsme využili k prohlídce exteriéru svatyně až po trám zahrazující nemuslimům další cestu. Velkým problémem bylo zbavit se „průvodců“, kteří nás chtěli obrat o nějaké dirhamy, což jsme ale nechtěli zase my. Schválně jsme museli zabočovat vždy do jiných ulic, než jsme chtěli, protože jeden z vytrvalých domorodců se nás držel jako klíště a vždy před každou křižovatkou nás předběhl a ukazoval, že máme jít směrem, kterým jsme stejně evidentně chtěli jít. Díky tomu se nám nepovedlo dostat na vyhlídku nad svatyní, kterou jsme chtěli navštívit, protože bychom nijak nedokázali, že jsme si cestu našli a zvolili sami bez otravného průvodce. Toho jsme se zbavili až návratem na náměstí, když pochopil, že z nás nic nevytáhne. Ale asi jsme měli něco obětovat a dojít na vyhlídku s jeho „pomocí“.

Na opakovaný pokus jsme už neměli čas, takže jsme ještě vyfotili oslíka před autobusem a vydali se na podvečerní přejezd do celkem nedalekého Fésu, kde jsme měli dva noclehy.

Fes, Fás – město v severním Maroku; 564 000 obyvatel (1993). Průmyslové, obchodní, dopravní, kulturní a náboženské středisko. Průmysl textilní, strojírenský, potravinářský, stavebních hmot (cement). Umělecká řemesla. Mezinárodní letiště. Univerzita (islámská 859; 1973). Ve starověku římská osada. Fes založen v roce 790.

Ráno nás autobus vyvezl na kopec nad městem s vyhlídkou na největší marockou medinu, ve které prý bylo napočítáno 9400 různě točených uliček. Celá medina, Fés el Bali, je sice spravována a chráněna pod patronací UNESCA, ale ani to by její záchraně nepomohlo, nebýt toho, že se jedná o skutečně živé město, jehož obyvatelé zde žijí prakticky neměnným způsobem života již tisíc let. Do většiny uliček se auto nedostane, jedinými dopravními prostředky jsou zde kola, občas motorky a hlavně osli pro přepravu nákladů.

My jsme zahájili prohlídku v novější židovské části a na prostranství před Královským palácem. Pak už na nás čekal před Modrou bránou Báb Bú Dželúd (z druhé strany zelenou) místní průvodce, protože spleť zdejších uliček je tak složitá, že kromě místních obyvatel zde nikdo nemá šanci se pohybovat bez nebezpečí naprosté ztráty orientace. Jeden průvodce tedy výpravu vede a druhý ji uzavírá. Celý den jsme pak strávili v tomto nepřehledném labyrintu připomínajícím mraveniště. Naprosto záhadným způsobem se orientující průvodci nám nakonec předvedli všechny pamětihodnosti mediny.

Jednou z prvních zastávek byla náboženská škola – medersa Attarin z roku 1325 s nádvořím, do kterého směřují okýnka miniaturních studentských pokojíků. Pokračovali jsme stále hlouběji do nitra medíny mezi stánky prodavačů všeho možného, zastavili jsme na chvíli v kovotepecké dílně, nahlédli jsme do muslimské školy pro tří až sedmileté děti, koupili jsme za pakatel od pouličního prodavače berberský keramický dvojbubínek potažený kozí kůží, za sto dirhamů jsme rovněž na ulici koupili 5 ručně tepaných mosazných talířků (každý s naprosto jiným vzorem), neodolali jsme ani berberské zahnuté dýce – kynžálu. Kratší zastávku jsme měli na náměstíčku Place Nejjarine s krásnou mozaikovou fontánkou a vchodem do jedné z mnoha zdejších mešit.

Úzkým průchodem, který jsme původně pokládali za vchod do jednoho z domů, jsme se nechali vést našim průvodcem do mírného kopce, prošli jsme několikerými vraty, postupně byl stoupající chodník vystřídán úzkými schody, až jsme se dostali na plošinu s výhledem na jednu z nejpodivuhodnějších manufaktur, jaké jsme kdy viděli. Pod námi se rozkládal dvůr s desítkami kádí na zpracování a barvení kůží.

Středověkým způsobem zde koželuhové za pomoci třísloviny získané zřejmě z močoviny zpracovávají kůže všech možných zvířat. Většinu kolegů z našeho zájezdu brzy zahnal puch stoupající z kádí do bezpečí obchodu patřícímu k této dílně, my jsme ovšem vydrželi prakticky celý vyhražený čas fascinovaně sledovat dění pod námi, kdy se námezdní dělníci máchají v žíravinách za 50 dirhamů (asi 200 Kč) na den, aby mohly vzniknout kožené výrobky prodávané nejen turistům, ale i ostatním Maročanům. Zde jsme měli pocit, že sledujeme skutečný středověký způsob života a nejen nějaké divadlo nebo skanzen pro turisty.

Až úplně nakonec jsme si v rychlosti prohlédli obchod, ale nic nás nezaujalo natolik, abychom si zde něco koupili.

Pokračovali jsme dále v prohlídce mediny, prošli jsme kolem slavné mešity a medersy Karouiine s desítkami vstupů, ovšem nám nepřístupných. Průvodce nás zavedl dalšími úzkými uličkami i na poslední místo dnešního oficiálního programu, do dílny na tkaní koberců a sousední dílny na tkaní látek. Samotné tkaní koberců jsme absovovali již mnohokrát, takže to pro nás nebylo nic nového, překvapením byl jen překrásný interiér paláce, který zvenku vypadal jako ruina (podobně jako ostatní domy). Dostali jsme zde opět mátový čaj, nechali jsme prodavače předvést jejich koberce a využili jsme samozřejmě i toalety. Před nimi nás chvíli zpovídal movitý majitel dílny, který se chystal na návštěvu Prahy a byl rád, že mu někdo dokáže dát informace z první ruky.

Ovšem pro několik účastníků zájezdu to nebyl poslední dnešní zážitek – objednali jsme si totiž na doporučení všech bedekrů o Maroku typickou večeři v rámci Marockého večera. Jak píšou v průvodcích, jedná se opravdu o nevšední zážitek. Opět trochu nervozity z ošumtělého vzhledu budovy, která se promění v úžas při vstupu do pohádkového paláce. Kontrast mezi exteriérem a interiérem budov je neuvěřitelný.

Protože jsme přijeli trochu dříve, dostali jsme volno k prohlídce velkolepého paláce, po schodech jsme mohli vyjít až na střechu a kochat se nočním středověkým městem. Pak jsme byli usazeni k prostřenému stolu, na pódiu hrál berberský kvintet a obsluha začala nosit na stůl. Po zeleninovém předkrmu následoval výborný kuskus, ještě lepší tagine (hovězí, skopové nebo kuřecí maso dušené několik hodin spolu s brambory, zeleninou, kořením, rozinkami a mandlemi ve speciální keramické kuželové nádobě) a zákusek. K pití docela dobré marocké víno, poručili jsme si suché červené a bylo dobré.

Program začal vystupení Berberů, které bylo docela autentické, i starší Berbeři, kteří možná tančili své tance při kočování Atlasem, byli výborní. Aplaus měl zejména nejstarší tanečník při tanci s nůžkami. Ale pak už mělo představení jen klesající úroveň. Neuvěřitelně tlusté tanečnice ve žlutých halenách a dlouhých sukních zřejmě spolu tančily poprvé, protože se jim za celou dobu nepovedlo své pohupování a otáčení zesynchronizovat. Následovala břišní tanečnice s černými rty, připomínající zombí, která slabší břišní tanec doplnila vystoupením s pochodněmi. Kouzelník měl nasazený trvalý dementní úsměv, takže vypadal jako po jointu trávy, navíc náš stůl u kraje pódia umožňoval pohled do jeho rukou ze strany, a tak jsme viděli většinu triků (beztak fousatých) jako v kouzelnickém kurzu. Ale Němci aplaudovali zejména starý trik z vytažením podprsenky náhodné slečně z publika.

Vrcholem byla berberská svatba, kdy účinkující (jeden ženich a dvě nevěsty) byli asi vybráni náhodně z marocké části publika, protože naprosto netušili, co mají dělat. Po jevišti je proto postrkovala trojice matrón s obrovským poprsím. Ale naše nálada po vynikající večeři byla skvělá, takže jsme se výborně bavili a ještě v autobusu nám smíchem tekly slzy při vzpomínce na nevěstu připomínající Nastěnku z Mrazíka, jak nevěřícně sleduje děj kolem sebe, a na černého ženicha luskajícího prsty nad hlavou při melodii Kaťuši s textem „Mustafa, mustafa“.