Domlouváme si čas srazu na tomto místě a Vojta velí k nástupu do metra.
Přestože už jsme v Římě jednou byli a asi bychom na známá místa trefili, rozhodujeme se, že se prozatím necháme vést profesionálem. Vkládáme lístky do turniketu a ten nás pouští do metra, kterým jedeme bez přestupu až ke stanici, která je nejblíže plánovanému začátku naší prohlídky Říma.
Vystupujeme kousek od kostela Sv. Petra v řetězech (San Pietro in Vincoli). Mají zde památku na sv. Petra, řetězy, kterými byl spoután při svém zajetí Římany. Ale hlavním tahákem jinak nenápadného kostela s morbidní vnitřní výzdobou (samý kostlivec) je geniální socha, podle mnohých nejúžasnější sochařský výtvor historie, Mojžíš od Michellangela z bílého mramoru, v nadživotní velikosti, s růžky na hlavě symbolizujícími spojení s Bohem v době, kdy se k tomu ještě nepoužívala svatozář.
Před kostelem jsme sundali dlouhé oblečení, kryjící kolena a ramena, teď je nějakou dobu nebudeme potřebovat. Pěšky pokračujeme k památce z nejznámějších, k jednomu z moderních sedmi divů světa, k Flaviově amfiteátru, známějšímu jako Koloseum. Koloseem je nazýváno podle „kolosální“ sochy císaře Nerona, která stávala opodál. Stavba byla zahájena r. 72 a ukončena roku 80 po Kristu. Měla čtyři podlaží, ze kterých mohlo gladiátorské hry sledovat až 50.000 diváků. Stavba je 188m dlouhá, 156m široká a 48,5m vysoká. Při hrách a mučení křesťanů zde přišlo o život odhadem půl milionu lidí.
Od Kolosea pokračujeme hlavní třídou podél centra staré Říše římské, jejího hlavního náměstí Fora Romana. Forum Romanum bylo střediskem náboženského a občanského života starého Říma s řadou nádherných chrámů, paláců a bazilik (a třeba starořímským Senátem), z nichž většina byla zničena požárem roku 283, zbytek dokonali stavitelé pozdějších věků, kteří zbytky Fora Romana a sousedního Kolosea používali jako oblíbený, spolehlivý a levný stavební materiál.
Mimo jiných zajímavých staveb se zde nachází také tzv. Umbiculus Urbis – Pupek světa (kruhový zbytek sloupu vpravo u oblouku Septima Severa). Od tohoto bodu se měřily vzdálenosti do všech významných měst starověkého světa v dobách Říše římské. Proto také všechny cesty vedou do Říma.
Po schodech lze vyjít na jeden ze sedmi římských pahorků, na Kapitol. Cestou doplňujeme vodu z fontánky, ještě před Kapitolským náměstím (Piazza del Campidoglio) zde na sloupu kojí kapitolská vlčice La Lupa Capitolina malého Romula a Rema.
Kapitolské náměstí navrhl sám Michelangelo, stejně jako schody z něj, hlídané sochami Castora a Poluxe. Na náměstí stojí bronzová jezdecká socha Marka Aurelia, čelo náměstí tvoří Senátorský palác z 16. Století.
Moderní památkou imitující starověké chrámy je monumentální památník Vittoria Emanuala II., sjednotitele Itálie, L’altare della Patria. Byl vybudován na památku sjednocení Itálie r. 1871, stavba trvala od roku 1885 téměř 40 let. Římané památník nemají rádi, protože prý nezapadá do historických míst v sousedství Fora Romana a posměšně jej nazývají podle jeho tvaru zubním kartáčkem, psacím strojem nebo svatebním dortem.
Fontána di Trevi – konec 17. století, byla vybudována na památku dívky Trevi, která ukázala římskému vojsku pramen. Velká budova za fontánou není palác, ale jen rezervoár vody s falešnými okny. Kdo se k fontáně otočí zády a hodí do ní minci pravou rukou přes levé rameno, ten se do Říma vrátí. My to 17. září 1998 udělali a dnes jsme tu opět!
Fontánu proslavilo několik filmů, ale nejvíce Felliniho Sladký život, La Dolce Vita. Anita Ekberg se ve fontáně při jednom z nočních tahů zlaté mládeže Římem koupe jen ve spodním prádle. Dnes je fontána tak obležena turisty, že napodobit ji už by nebylo možné.
Smůlu máme u Pantheonu – právě zde probíhá nedělní mše. Kdybychom chtěli dovnitř, museli bychom čekat více než hodinu. Zůstane tak jen u prohlídky exteriéru. I ten stojí za pozornost.
Pantheon, chrám všech bohů. Aby staří Římané neurazili některého z bohů, budovali tzv. pantheony, chrámy zasvěcené všem bohům. Římský Pantheon patří k nejstarším dochovaným stavbám tohoto typu, byl vybudován roku 27 př. n. l. Dochoval se i díky tomu, že když jeho správu převzala církev, zasvětila jej Panně Marii pod názvem Kostel Panny Marie na rotundě (podle kruhového tvaru). Všechny tři rozměry budovy jsou stejné – 43,3m. Obrovská kopule je zřejmě první stavbou tohoto typu z betonu. Nahoře má otvor o průměru 9 metrů, kterým dovnitř prší i sněží. Sníh se pak košťaty mete do kanálů v podlaze. Mimo jiných je uvnitř náhrobek malíře Raffaela Santiho.
Přecházíme na Piazza Navona a nevěříme vlastním očím. Po Pantehonu obsazeném mší, po památníku Vittoria Emanualla II. pod lešením je za bedněním schovaná i slavná Fontána čtyř řek uprostřed náměstí. Co se dá dělat.
Piazza Navona, jedno z mála míst, kde je v Římě vyloučen provoz automobilů, takže je zde relativně klidně oproti ostatním místům města. Prý je nejhezčím římským náměstím. Uprostřed je Berniniho Fontána čtyř řek (1661, řeky reprezentují tehdy známé světadíly – Ganga Asii, Nil Afriku, Dunaj Evropu a Rio de la Plata Ameriku). Socha Ameriky se vztyčenou rukou brání před případným zřícením kopule sousedního Chrámu sv. Anežky, který chtěl stavět také Bernini, ale zakázku dostal jeho konkurent Borromini. A Nil alespoň odvrací hlavu.
Na opačných koncích oválného náměstí (dříve závodiště) vyvažují centrální fontánu ještě menší fontány Mouřenínova a Neptunova. Odehrávalo se tady také několik filmů, třeba Mastroiani a Lorenová zde bydlí ve filmu Včera, dnes a zítra.
Máme chuť na zmrzlinu a potřebujeme najít toalety, opouštíme tedy s klidným srdcem skupinu, stejně už se jde jen do Vatikánu. Cukrárna na rohu proti Fontáně nás plně uspokojí ve všech našich potřebách, dál tedy pokračujeme sami. Nemáme mapu, ale věříme, že se dostaneme k Tibeře a pak už to bude jednoduché.
A tak to i je. Možná nemáme nejkratší cestu, ale podél Tibery hravě nalézáme Andělský hrad. Původně to vlastně bylo mauzoleum císaře Hadriána (117 – 138). Přejmenováno bylo podle archanděla Gabriela, který se zde objevil r. 509 a zasunutím meče do pochvy zvěstoval konec morové epidemie, která tehdy velmi sužovala město. K hradu střežícímu vstup do Vatikánu vede Andělský most.
Dáváme si pizzu u stánku, na ubrousku máme stylově Baziliku sv. Petra. Na Svatopetrském náměstí potkáváme Vojtu, upřesníme si tedy sraz před návratem a rozhodujeme se, že nebudeme metro hledat sami, ale připojíme se pak ke skupině.
Právě skončila mše, přijít chvíli dříve, slyšeli bychom papeže (vidět by asi na tu dálku moc nebyl, náměstí bylo přeplněno davy turistů a věřících). Teď se náměstí rychle vyprazdňuje, fronta před bezpečnostními rámy u vstupu k bazilice je ale i tak dost dlouhá. Stejně neváháme a řadíme se do ní. Samozřejmě je problémem můj kapesní nožík v batůžku, ale nakonec ostraha usoudí, že je „multipurpose“ a pustí mne i s nožíkem dále.
Obávám se dalšího problému s příliš krátkými bermudami, takže se leknu při zásahu „ústrojové hlídky“, problémem je ale jen má kšiltovka na hlavě – hned jde dolů, i když k bazilice je to ještě kus cesty. Batůžek nám do úschovny nevezmou, takto malá zavazadla se neodevzdávají. První cesta a menší fronta vede pod chám do krypty, nečekáme ale ani pět minut, později se fronta pořádně zvětší, máme štěstí.
V kryptě jsou ostatky papežů, největší srocení je pochopitelně před jednoduchou deskou tvořící náhrobek Jana Pavla II., hlavně Poláci zde klečí a modlí se. Nesmí se fotit a kromě místa vyhrazeného modlitbám se ani nemá zastavovat. Podle mého by ještě větší zájem měla vyvolávat truhlice s relikviemi zakladatele církve a prvního papeže sv. Petra, zazděná pod hlavním oltářem spolu s Petrovou dřevěnou židlí (odtud Papežský stolec), ale Jan Pavel II. je více v čerstvé paměti věřících.
Procházíme ven z krypty kolem stanoviště Švýcarské gardy, uniformy podle legendy navrhl sám Michellangelo, ale je to opravdu jen legenda, uniformy jsou o něco mladší.
Ocitáme se opět na náměstí, ale zůstáváme v chráněné zóně a můžeme se tak vrátit do Baziliky sv. Petra a obdivovat za sklem Michellangelovu Pietu, jedinou jeho signovanou sochu, vysochanou tehdy pětadvacetiletým mladíkem. Obdivujeme chrám s famózním bronzovým Berniniho baldachýnem pod Michellangelovou kopulí.
Najdeme i zlacený proužek na podlaze porovnávající délku pražského svatovítského chrámu s rozměry baziliky.
Nakonec se vydáváme do kopule. Zde stojíme už déle, skoro to bude hodina. Pohrdáme výtahem (stejně jede jen tu jednodušší půlku) a vydáváme se nahoru pěšky. Z ochozu kopule pozorujeme miniaturní postavičky lidí v bazilice, po chvíli vydechnutí se vydáváme dvojitým pláštěm kopule vzhůru. Čím jsme výše, tím jsou stěny chodby šikmější, vyšším lidem se jde hůře.
A konečně jsme nahoře a v davech turistů vychutnáváme známé pohledy z vrcholu chrámu na náměstí a vlastně celý Řím pod sebou.
Hodně času jsme ztratili čekáním ve frontě, obejdeme tedy ochoz kolem dokola, nahlédneme i do veřejnosti nepřístupných vatikánských zahrad a vracíme se dolů. Ještě na střeše chrámu (ale již pod kopulí) jsme překvapeni, že lze dojít až k zádům soch nad průčelím baziliky. Ale to je již opravdu poslední pohled. Scházíme po schodišti dolů a na místě srazu se potkáváme s ostatními.
Posprayovaným metrem se vracíme na periferii, po chvilce čekání přijíždí autobus. I druhou noc v autobuse za sebou přežíváme v pohodě a na Černém mostě dovolená končí.
